Návštěva Turecka

Ahoj, jsme žáci 9. třídy v Nýdku. Letos v listopadu jsme měli možnost vycestovat na jeden týden do Turecka v rámci mezinárodního projektu „Mens sana in corpore sano“ (Ve zdravém těle zdravý duch) a jsme za to velmi rádi. Poznali jsme jinou zemi, její kulturu, její zvyky a jazyk. Naučili jsme se dokonce i pár tureckých slovíček.

Všechno to začalo v neděli večer v Bystřici na nádraží. Jenom jsme vyjeli a už byl trapas, když jsme omylem zmáčkli tlačítko SOS. Po vyřešení problému jsme vytáhli své svačinky – křidélka, řízečky, toastíky a samozřejmě milion sladkostí. Z Bohumína jsme se potřebovali přesunout na letiště do Vídně. Ve dvě hodiny ráno jsme tedy vyjížděli  autobusem, který byl naprosto úžasný. Dívali jsme se na filmy, poslouchali muziku atd. Na letišti ve Vídni byl jeden velký zmatek, ale nakonec jsme našli správný „gate“ a usedli do správného letadla. Nejdřív jsme letěli do Istanbulu a pak do Ankary. V Ankaře už nás na letišti čekali naši hostitelé. Nejprv nás zavezli do školy. Zde jsme společně byli přivítaní v ředitelně a také jsme si prohlédli celou školu. Poté  se nás ujali naši hostitelé a zavezli si nás do svých rodin. Všichni Turci byli přátelští a pořád s námi chtěli mluvit.

Asi nejlepší den z celého týdne byla pro nás středa, kdy jsme jeli na výlet do Cappadocie. Přestože cesta do Cappadocie byla strašně dlouhá, samotné město bylo nádherné a je až neuvěřitelné, že něco takového na světě skutečně je. Ve čtvrtek jsme obdivovali historické jádro hlavního města. Navštívili jsme mimo jiné Atatürkovo mauzoleum a také loutkové divadlo, kde jsme shlédli část obřadu, kdy odchází nevěsta z domu a barví se jí část dlaně henou, aby jí to připomínalo její domov. Naopak se nám vůbec nelíbil katastrofální smog nad městem a taky turecké záchody (no, jako někde v lese). V pátek jsme se se všemi rozloučili. Před odjezdem jsme ještě v Ankaře stihli nakupovat ve velkém nákupním centru. Naše zpáteční cesta byla velmi únavná a vyčerpávající, celou noc jsme totiž prožili na letišti. Celý týdenní pobyt v Turecku jsme si neskutečně užili, ale i tak jsme se těšili zase domů.

Barča, Kája, Dominik a Robert